Hustopečské skákání
v češtině in English
20. ročník Hustopečského skákání 24. a 26. ledna, Memoriál Mileny Hübnerové

Aktuálně

Jirka Křehula vzpomíná na první ročník mítinku

13.1.2019

Pokaždé, když se ohlédneme dozadu a vzpomínáme na to, jak se to vlastně stalo, že v Hustopečích vznikl výškařský mítink, vzpomínáme hlavně jedno jméno: Jiří Křehula. Tento bývalý český reprezentant a držitel českého juniorského rekordu se narodil v Hustopečích, tady chodil do školy a také se tu začala rodit jeho atletická kariéra. „Jako malý kluk jsem ve škole chodil snad do všech sportovních kroužků, co byly. Šlo mně všechno a bylo těžké se pro něco rozhodnout,“ vzpomíná Jirka Křehula. „Rozhodnutí přišlo v 8. třídě, když jsem se zúčastnil okresního poháru základních škol v atletice a tady jsem skákal do výšky. Vedl jsem si velmi dobře. Jen tak jsem přišel a skočil 177cm v teniskách a teplácích. Na poslední chvíli, před nástupem na střední školu, jsem dostal možnost studovat na Sportovním gymnáziu Ludvíka Daňka v Brně a rozhodl se pro atletiku. Pak to šlo velmi rychle. Najednou jsem se objevil ve světě sportu  mezi nejlepšimi sportovci ČR pod vedením zkušenného trenéra a skvělého pedagoga Stanislava Joukala. Byla to pro mne obrovská motivace, nebyl jsem nikdo a chtěl jsem byt nejlepší, tudíž cesta byla velmi jednoduchá. Buď do toho dám všechno a budu nejlepší nebo jsem tam ani nemusel chodit. Už za rok jsem skočil 200cm. Později jsem jel na 1. mistrovství světa do 17let, kde jsem skončil 5. za 210cm. Tohle byl začátek a pak jsem se neustále zlepšoval,“ vzpomíná na své atletické začátky Jirka Křehula.
A byla to opravdu správná shoda okolností, že právě v této době slavilo město Hustopeče velké výročí a chtělo na konci roku uspořádat v hale nějakou sportovní akci. O Jirkovi se v té době začalo mluvit jako o nadějném výškařském talentu a vznikl nápad na zorganizování výškařského mítinku v Hustopečích. „Chtěli jsme, aby ho lidé z Hustopečí viděli na vlastní oči skákat. Tak jsme spolu s jeho trenérem Stanislavem Joukalem a jeho maminkou Radomilou Křehulovou, mj. také výbornou výškařkou, uskutečnili v prosinci 1999 první ročník Hustopečského skákání,“ vzpomíná ředitel mítinku Zbyněk Háder.
Jak na první ročník vzpomíná Jirka Křehula? Málokterý závodník může říct, že kvůli němu vznikl atletický mítink. Neměl trému? A jak se mu dařilo v dalších letech? „Už je to dávno. Bylo mi 17let. Měl jsem v sobě energie na rozdávání. A právě při Hustopečském skákání to byl pro mě velký problém. Bylo těžké to v sobě usměrnit na úkor technického provedení skoku. Těší mě ale, že v prvním ročníku jsem stanovil dorostenecký rekord 208 cm a ten platí dodnes. V dalších letech se mně už bohužel nevedlo podle mých představ. Od roku 2001 mě doprovázely zdravotní komplikace s kolenem a odstartoval se tím konec mojí krátké, ale úspěšné kariéry,“ říká s trochou nostalgie v hlase Jirka Křehula.
Když se ohlédneš do minulosti, co považuješ za své největší úspěchy? „Tady se budu držet faktů: MS do17 let v Bydhošťi 1999 - 5.místo; juniorské MS 2000 v Santiago de Chille -  8.místo; juniorské ME v italském Grossetu 2001 - 2. Místo. Pak překonání českého juniorského rekordu 226cm a v anketě sportovec roku v roce 2001 jsem byl vyhlášen jako druhý nejlepší juniorský sportovec ČR,“ vyjmenovává své největší úspěchy Jirka Křehula.
Bohužel o několik let později musel slibně se rozvíjející kariéru ukončit. Proč? „Skončil jsem, protože jsem dále nemohl pokračovat ze zdravotních důvodů,“ vzpomíná Křehula na důležité rozhodnutí ve svém životě. „Takhle to zní jednoduše, ale 7 let jsem bojoval. Každý rok jsem prodělal operaci kolene, každý rok jsem se z nuly dostával zpět k vrcholovému sportu. Nebylo to lehké do doby, než jsem si řekl dost. Pak se mi ulevilo. Začal jsem přemýšlet jinak. Chtěl jsem aktivně pracovat. Na vrcholový sport už to nestačilo, ale na bojovou jednotku Armády ČR kde jsem prosadil svoji sportovní všestranost, to bylo dostačující.“ Co ti tedy atletika dala do civilního života? „Poznal jsem pár zemí, poznal jsem pár správných lidí, se kterými jsem pořád v kontaktu. Pomáhá mi to, že vím co je tvrdá práce a co znamená slovo cílevědomost,“ má v tomto směru Jirka Křehula jasno.
Nechtěl ses někdy vrátit k atletice například jako trenér? „Několikrát jsem přemýšlel, že by mě bavilo někoho trénovat a předávat mu zkušennosti. Rozhodně by mě to naplňovalo. Zatím to ale není vůbec možné,“ lakonicky konstatuje Jirka Křehula. Ale zároveň má v očích záblesk naděje, že by to přece jen někdy mohlo být všechno jinak. V tuto chvíli se ale nejvíc těší na to, až bude moci sledovat ten „svůj“ mítink.

-had-